Aby nikdo nemusel trpět nouzí

Problematika teologie osvobození zůstává u nás stále jedním z nevyjasněných témat. V dobách nedávných jsme se s ní mohli setkávat maximálně na stránkách takových tiskovin, jakými byly třeba Katolické noviny. Tam se pak ocitala v jednom houfu spolu s mírovými aktivitami a místo pro věcný rozbor se nikdy nenašlo. Ani dnes se ovšem s touto teologií nesetkáváme z původních pramenů, a neznáme tedy její složitost.

Teologie osvobození je jev příliš komplexní a není možné o ní pronést jednoznačné závěry a soudy. Je totiž souhrnem mnoha teologických a sociologických náhledů, z nichž mnohé se mohou od sebe lišit, také velká vzdálenost geografická a kulturní nám naše poznání neusnadní. Jako teologii osvobození označujeme proud myšlenkové reflexe kulturního a sociálního nasazení křesťanů v Latinské Americe (Brazílie, Peru, Chile) od počátku 60. let v návaznosti na tradice ještě starší. V různých podobách ji můžeme nalézt také v zemích Asie a Afriky. Cílem stoupenců te- ologie osvobození je odstranění bídy v těchto krajinách, kde vládne neuvěřitelná sociální nerovnost, bída hmotná i duchovní.

Reflexe a praxe probíhá ve třech rovinách. První je rovina populární (lidová), což znamená, že lidé z nejnižších společenských vrstev, rolníci, obyvatelé chudinských čtvrtí, lidé bez nejzákladnějšího vzdělání a sociálního zabezpečení se scházejí, aby uvažovali o své situaci, modlili se, meditovali biblické texty. To se odehrává v tzv. základních skupinách, jejichž obdobu lze dnes podle jihoamerického vzoru nalézt i v západní Evropě. V latinskoamerických zemích vznikají od konce 50. let a jejich počet na kontinentu se odhaduje asi na sto tisíc. Zřizování základních skupin bylo povzbuzeno a posíleno zvláště po velkých setkáních biskupů oblasti v Medellínu (1968) a v Pueble (1979). Každá taková skupina může mít kolem deseti až patnácti členů a těžiště její činnosti je rozličné podle místních možností a potřeb: liturgie, me- ditace Písma, sociálnf pomoc, boj za lidská práva, lidová zbožnost. Spojení s hi- erarchií je více nebo méně volné. Jsou typickým jevem v jihoamerické situaci, kde země s většinou katolického obyvatelstva trpí velkým nedostatkem kněží a pastorační péče.

Druhou rovinou je rovina pastorální, což jsou především kněží, řeholnfci a ře- holnice, biskupové a celé biskupské konference. Práce je koordinována závaznými pastoračními a teologickými koncepcemi.

Profesionální rovinu zastupují teologové na univerzitách. Mnozí z nich studovali na teologických fakultách v západní Evropě, v Německu, Belgii, Francii. Píší knihy, publikují v odborných časopisech, pracují jako poradci různých institucí, také biskupů. Podle odhadu je mezi klérem asi deset procent stoupenců teologie osvobození, mezi teology asi padesát procent.

Mezi těmito třemi rovinami probíhá neustálá vzájemná výměna. Důležitou roli v celkové koncepci hraje "přednostní rozhodnutí se pro chudé". Teologické zdů- vodnění vychází z pozice Boha, který chce přispěchat na pomoc chudým a ohrože- ným. Kristologické hledisko upomíná na obraz Krista poslaného k utlačovaným jako prvním adresátům jeho poselství a také jako prvním, kteří byli osvobozeni a uzdrave- ni. Právě s poníženými a chudými se Kristus chce identifikovat. Pohled eschatologický připomíná Boha skrytého v hladových a žíznivých, v Iidech bez přístřeší, ve vězení, jak se objeví na posledním soudu. Apoštolský aspekt zdůrazňuje praxi prvních křesťanů dávat dohromady svůj majetek, aby nikdo nemusel trpět nouzí.

Metodika teologie osvobození má tři základní kroky, totiž analýzu, interpretaci a akci.

Analýza znamená vidět, že chudoba je odvrácenou stranou bohatství (o proble- matičnosti tohoto názoru později). Je třeba rozeznat, že jisté společenské a hospo- dářské struktury plodí útisk jako důsledek nadměrného industriálního rozvoje a nespravedlnost jako údajný následek postupujícího kapitalistického liberalismu.

Výše zmíněná situace je považována za důsledek systému, který je jednoznačně ovlivněn hříchem. Pojem sociální hřích bude jistě jedním z přínosů teologie osvobo- zení.

Akce se snaží o překonání tohoto stavu pastorací v duchu evangelia a nejlepší církevní tradice. Jde o účinnou evangelizaci navazující v duchu inkulturace na lidové tradice ve spojení se sociální prací, na kterou ovšem nemá být evangelizace reduko- vána. Služba bližnímu se již pokládá za bohoslužbu.

Teologie osvobození byla od svého počátku považována za kontroverzní jev. Abychom ho plně pochopili, musíme brát zřetel na zvláštní ráz latinskoamerických zemí s jejich aristokratickou kulturou, silným vlivem římskokatolického náboženství a tradičně silným sociálním cítěním. S tím nepochybně souvisí i jistý sklon k utopismu a pocit závislosti na silnějších zemích Severu.

Tyto převážně zemědělské země nemají - přes některé pozoruhodné výsledky v minulých letech - zřejmě již mentalitou svých obyvatel sklon k pragmatismu a postrá- dají onu úctu ke světu obchodu, průmyslu, trhu a financí, jak to můžeme vidět na Se- veru. Tradiční zbožnost, mnohdy podivuhodných forem, nevybočuje příliš z rámce tradiční lidové zbožnosti. V poslední době se objevuje vážný fenomén sekt.

Od svého vzniku nedopřává teologie osvobození nikomu v církvi klidu, proto se také k její nauce vyjádřily vedoucí kruhy v Římě. V roce 1984 vyšla ve Vatikánu známá instrukce "0 některých aspektech teologie osvobození" a o dva roky později dokument "Libertatis conscientia.” Kritika se týká hlavně toho, že teologie osvobození nevyjadřuje celek svobody podle biblického a teologického pojetí, dále používání sociologické a marxistické terminologie a marxistické analýzy. Následkem toho má dojít k rozdělení uvnitř církve a vytváření rozporů mezi hierarchií a věřícími, diskriminaci bohatých, jako by tito do církve nepatřili a byli až věřícími druhé kategorie, hlásání revoluce a násilného zvratu společenských poměrů. Teologie osvobození je kladena do protikladu k sociální nauce církve.

Teologové osvobození se pokoušejí na uvedené námitky odpovídat. Biblické texty mají podle nich různou dobu vzniku, různé vrstvy a Iiterámí druhy a jsou zasazeny do konkrétního dějinného kontextu. Proto ani teologie osvobození nemá být nějakou jedině správnou teorií vylučující platnost všech ostatních, ale různé situace jsou chápány jako kolejnice směřující k celku ze všech stran. Východiskem je situace
útisku a závislosti v jejich zemích, oprávněnost jiných cest nevylučují.

Latinskoameričtí teologové popírají, že by spojení mezi dialektickým a historic- kým materialismem bylo něčím nutným, je to pro ně historická záležitost, kterou se křesťané nemusí cítit zavázáni. Třídní boj nemá být výzvou k Iikvidaci kapitalistů, ale pokládá se pouze za analyticky zjištěnou skutečnost.

Co se týká vnášení třídního boje dovnitř církve, i tady se jedná vlastně o konsta- tování skutečnosti, neboť velké sociální rozdíly mezi členy církve již existují, stejně jako existuje i z toho vznikající napětí. Bohatí nemají být naprosto vyňati z pastorační péče, ta se však nemá dít stejným způsobem.

Slovo revoluce má od jisté doby v církevních kruzích nevalný zvuk. Jasně je zde cítit doznívání událostí z dob padání kněžských hlav pod gilotinou, vzpomínka na proticírkevní podtext mnoha revolucí posledních dvou století. Ne bez ironie si Ize po- všimnout, že násilné zvraty církevní kruhy odsuzovaly nejhorlivěji tam, kde byly ohroženy jejich vlastní zájmy. Oficiální nauka je v tomto bodě tak široká (odstranění tyrana, spravedlivá válka, viz také Pavel VI. a encyklika Populorum progressio ), že se do ní vejdou jak teologové osvobození, tak i někteří hierarchové, ti navíc podpořeni vládnoucími špičkami svých zemí, často diktatur nebo autoritativních režimů.

Jako jev značně složitý vymyká se teologie osvobození jednoznačnému hodno- cení. Jsou tu však některé body, které zaslouží kritickou zmínku i z hlediska mimote- ologického. Například je to fakt, že je velmi pečlivě analyzována chudoba, nemluví se však již dostatečně o způsobech vytváření bohatství. Běžná tvrzení o periférii a centru odporují základním statisticky zjistitelným skutečnostem, jako je rozsah zahra- ničních investic v Iatinskoamerických zemích, jejich návratnost, rozložení a využívá- ní surovinových zdrojů apod. Bohatství totiž nemusí být vždy nutně odněkud odčerpáváno, nýbrž může být také vytvářeno, což je patmé i na příkladu řady rozvo- jových zemí a jejich prudkého hospodářského vzestupu, nebo Ize vidět z historického pohledu na průmyslovém rozvoji zemí Severu a neúčinnosti miliardových dotací a půjček do nefungujících ekonomik kdekoli na světě (viz M. Novak: Duch demokra- tického kapitalismu).

Teologové osvobození také ještě plně nereflektovali pád socialistických režimů ve východní Evropě a hlubokou krizi Castrovy Kuby. Vůči nedostatkům ve východní Evropě sice nebyli slepí, dosud však žádné vlastní altemativy nevytvořili.

Zda bude tento teologický kvas z hlediska historie přínosem nebo slepou ulič- kou, se teprve musí ukázat. V každém případě se velmi účinně upozomilo na důleži- tou problematiku. Praxe Iatinskoamerické církve může být inspirující i mimo kontinent, což je vidět na vzniku základních skupin jako protiváhy velkých anonymních farností, či Iépe řečeno jejich doplnění, důrazu na sociální rozměr
církve a křesťanské víry a jejich odindividualizování, objevení prorockého a charismatického prvku a podobně.

Jsou skutečnosti, které nemají předem dáno vyústění nebo hodnotu a jsou spíše nabídkou, na kterou je nutno odpovědět. Možná je takovou výzvou pro toto pokolení také teologie osvobození.

* * *

 

Latinská Amerika je místem bouřlivých změn, a tak není divu, že se nevyhýbají ani teologii osvobození a jejím představitelům. Jako dvě důležité události Ize aspoň namátkou jmenovat čtvrté generální shromáždění Iatinskoamerických biskupů a vy- stoupení Leonarda Boffa.

V jubilejním roce objevení Ameriky se v Santo Domingo setkali biskupové všech zemí Latinské Ameriky. Zahájení byl přítomen papež Jan Pavel II. a celé setkání se vůbec těšilo velké pozornosti centra světové církve. Dokument na shromáždění přijatý se pokládá za obrat v dosavadní retlexi zdejší církve, a to jak teologický, tak spirituální a metodický. Byl opuštěn trojstupňový postup "vidět - usuzovat - jednat", který ovlivňoval teologické myšlení Latinské Ameriky po desetiletí. Místo toho se dostal ke slovu deduktivní myšlenkový přístup.

Jedni soudí, že jasné přiznání se ke Kristu a jádru křesťanské víry, což je vůdčí téma dokumentu, je odpovědí na problém rozšíření sekt v Latinské Americe, jiní ho- voří o pouhém výčtu nadčasových vět víry. Pracovní dokument konference, který byl vypracován ještě podle staré metody, nebyl přijat. Brazilský alternativní návrh pro kristologickou část nebyl projednáván. Historickou retlexi ohledně výročí objevení Ameriky tvoří asi dvě strany textu s citáty Jana Pavla II. k tomuto tématu z poslední doby. Teologie osvobození, ani pojem "osvobozující pastorace", ovlivňující doku- ment z Puebla, nejsou zmíněny. Dokument se dále zabývá tématy křesťanské kultury, sekularizace a sekt. (Podrobněji v stati "Kurskorrektur unter römischem Einfluss" in: Herder Korrespondenz 12/92 s. 562).

Pozornost vzbudilo minulý rok oznámení známého teologa osvobození Leonarda Boffa, že odchází z františkánského řádu a vzdává se kněžského úřadu. Svůj krok vysvětlil v dopise, který obsahuje řadu výhrad ke stavu církve nejen v Latinské Americe. Speciálně zmiňuje například otázku svobody teologického bádání, opuštění obnovy církve, jakou naznačovaly dokumenty Druhého vatikánského koncilu, centralismus při řízení církve a podobně. Leonardo Boff nicméně zůstává činný mimo jiné v hnutí základních skupin, kde má - podle vlastníc.h slov - silnou podporu. (Po- drobněji L. Boff: Ein anderer Weg, aber dieselbe Richtung, CONCILIUM, duben 1993, seš. 2, s. 193).


Dodavatel a překladatel dvou textů teologů osvobození Pavel Hroch, t. č. student oboru překladatelství (španělština-ruština), přišel do kontaktu s teologií osvobození při půlročním pobytu v Mexiku roku 1992. V Mexiku navštívil obě jezuitské misie, centra praktikované teologie osvobození: Jižní ve státě Chiapas v mayské oblasti, blízko hranic s Guatemalou, založenou roku 1958 (dříve oblast působení dominikánů a františkánů), a severní v oblasti kmene Tarahumarů, v horách poblfž hranic s USA. Tarahumarové, mimořádně "necivilizovaný" či "přírodní" kmen, nepatří k žádné z tradičnfch velkých kultur Mexika - spíše patří do severoamerické než do středoamerické kulturní zóny. Jezuité zde působí už od 17. století (s pferušením za mexické kulturní revoluce). Obě misie se výslovně hlásí k teologii osvobození: Hájí práva Indiánů, pokládaných stále za méněcennou a "nekulturní" část obyvatelstva, proti europeizačnímu tlaku i proti nárokům mexického státu. Sní o vytvoření autochtonní indiánské cfrkve, která by nešla proti duchu místní kultury, ale naopak ho podporovala - zcela v intencích II. vatikánského koncilu. Chiapaský biskup je jezuitům nakloněn (povolil např. odstranění evropských mešních rouch z liturgie), naopak jiné skupiny v církvi (ženské kongregace, činné v Chiapasu) chtějí působit pro "integraci Indiánů coby občanů mexického státu" a pro odložení všech "zbytečně komplikujících" mayských tradic. Angažmá jezuitů ve prospěch Indiánů zasahuje i do zcela praktické politiky: Misionáři pořádají pro Indiány školení v zemědělském právu, aby se mohli sami hájit proti okrádání ze strany statkářů, a v Chiapasu založili přímo politickou organizaci na obranu práv Indiánů. Ta uspořádala např. protestní pochod proti místní správě, která zpronevěřila finance, určené na sociální účely. Pochod směřoval do hlavního města Mexika a cestou se k němu přidaly desetitisíce Indiánů. Guvernéra Chiapasu, který . dal protiprávně uvěznit jednoho "nepohodlného" kněze, učinili jezuité za souhlasu diecézního biskupa a tisku "politickou mrtvolou". Teologové osvobození mají naproti tomu v tomto zápase skutečné mrtvoly: V Salvadoru bylo za somozovské diktatury zavražděno šest jezuitů, kteří podněcovali kritiku vlády na univerzitě. Bohužel, zdá se, že tyto oběti nebyly zdaleka poslední. I to je však důkazem, na čí straně církev nebo alespoň její živá část v Latinské Americe stojí: že se stará méně o zajištění vlastnfho pohodlí a blaha a více o potřeby druhých.

MCP