Dost bylo intelektuálů!

Napsal Martin C. Putna do Souvislostí č. 1/95:

“Ad sjednocení intelektuálů: uvažoval jsem o čemsi jako chartě intelektuální sebeobrany. Přejít konečně z poníženého omlouvání za to, že jsme jiní, že nečumíme na Novu a nekupujeme Blesk, nenakupujeme podle toho, co nám doporučili v reklamě a dokonce, ó hrůzo, pracujeme zhusta zadarmo a pokládáme to za samozřejmé, do protiútoku. Ne my jsme ňáký divný’ – to VY ostatní jste divní, chorobní, patologičtí, VY nejste normální.”

Představil jsem si, jak se vracím domů na malé město a svým rodičům důchodcům sděluji: Ne já, VY jste ňáký divný s tím vaším věčným koukáním na Novu. Stejně tak si maluji scénu: Fárám do dolu v ostravsko karvinském revíru (nevím, co je to revír, ale to snad nevadí) a se spravedlivým rozhořčením pravím horníkům asi toto: “Tož chlapi, dost toho zírání na M.A.S.H. Až vyjedete nahoru, pěkně do fronty ke stánku pro Literárky. A nepředbíhat jako posledně!
Do třetice: Otevírám dveře podnikatelského klubu Go
lem. Vstříc mi vychází Michael Kocáb a smutně pějě ze své starší tvorby: “Prachy, prachy nečekají, jen po nich sáhneš a už tě mají.Za ním se jako mátoha plouží Viktor Kožený. Má dost, zazobanec jeden. Není schopný slova. “Máš pravdu, Michaeli,” přerušuje trapné ticho Vladimír Dlouhý. “Putna, ten mi konečně otevřel oči. Konečně přestane to mé vnitřní prázdno.

Dost vizí. Nesnil bych takto, ale po přečtení posledního MCP zápisniku jsem byl konfrontován s nevábným obrazem země, kde “jsou v klausovském dominiu ničeny zbytky kulturnícb a ducbovnícb statků, které ušetřil bolševik, nábřežím u Karlova mostu počínaje a národní hrdostí konče. Nepoznávám v tom zemi, kde žiji. Poznávám v tom jenom intelektuálský styl psaní, který se stal v této zemi módním. Českou zemí prochází strašidla. Největším z nich je zlý drak jménem televize Nova s hlavami nesoucími názvy: komerce, krev, reklama. Před zlým drakem běží ti, kdo ho krmí (Klaus) a učí temným kouskům (Bělohradský).

Od lidí, kteří se sami označují za intelektuály, bych požadoval, aby zvládli prastaré umění rozlišování. Není nutno, aby se intelektuál poníženě omlouval, že je jiný. Bohužel totiž většinou jiný není. Propadá podobným klišé jako tzv. dav, byť jsou to klišé naruby obrácená. Intelektuál nepohIdá macdonaldovým hamburgerem kvůli tomu, že tan blaf není k jídlu. Ne, jemu jde o ideje. Přece nedá za pravdu Bělohradskému a jeho macdonaldové pluraIitě světl. "Nebudu se podílet na plundrování přfrody," rozjímá intelektuál s jedovatým párkem v ruce.
Párek je vyroben z českého zvířátka,
které bylo utraceno stejně krutě jako zvířátko macdonaldové. Bufet se však odpustí. Donald nikdy.

Kritika lidí i poměrů rná svůj smysl. Jenom tehdy však, jde li skutečně k věci. Co bych já sám vytkl lidem, kteří se honosí samozřejmou schopností myslet

1) Rozumí úplně všemu.

neuvěřitelnou lehkostí hovoří o velké i malé privatizaci, atomové energii, médiích a masové kultuře, demokracii a ekonomii, ekologii a architektuře. Kdo je v kterékoIi z jmenovaných oblastí odboníkem, ví, jak je těžké vynášet jednoznačné soudy. Kdybychom však po Iidech tohoto typu chtěIi, aby sg konkrétně vyjádřili k posledním protiinflačním opatřením státní banky nebo aby navrhli opatření zamezující propad na burze, nedočkali bychom se ničeho. Maximálně tvrzení,že to není jejich starost. Jenomže právě to si myslím.

Je hrozné žít ve společnosti, kde životy lidí závisí na tom, zda nějaká trubka má stěnu sedm nebo čtrnáct milimetrů.V případě chyby spadne spadne letadlo nebo selže raktor. Je to nemilý pocit, ale o trubkách (a našich životech) musí bohužel skutečně rozhodovat ti, kdo tomu rozumí. Jsou ti, kdo rozhodují, také těmi, kteří rozumí? To nemohu velmi často rozhodnout. Je to daň za složitý svět.
(Ostatně
– kdyby na všechno stačil tzv. zdravý rozum, nepotřebovali bychom intelektuály.)

2) Z části dělají celek.

Jinými slovy , jestliže naše muzeum, naše fakulta, náš časopis atd. nedostaly tolik peněz, kolik chtějí či potřebují, jde to s celou českou kulturou jasně z kopce a je třeba bít na poplach. ichni se shodnou na tom, že by se mělo dávat více peněz na rozl počiny. Že má každý na mysli především ty svoje, o tom není pochyb.

Jenomže si také myslím, že poslední kniha paní K. nebo poslední povídka pana K. si nezasluhují dotace z mých daní a nevím, čím přispívají k údajné obrodě národa. Kdo tu bude kompetentním soudcem?

3) Únik do obecnýcb sfér.

Protože v mnoha případech je velmi těžké říci, jaké opatření je na místě, musí intelektuál uniknout Svým oblibeným manévrem. Kritizuje pak spolecnost kvůli tomu, že se v ní věci nepojíma dostatečně bluboce nebo široce, v celkovém kontextu nebo s ohledem na hodnoty. Protože takový argument lze uvést vždy, jeho mizivost je zřejmá. V obecnostech všeho druhu zvlášté vyniká treba čtrnáctideník Tvar a taktéž Přítomnost Navíc se jedná o obecnosti tak velkoplošného formáru (v případě Tvaru doslova), že si nedovedu predstavlt nikoho, kdo by tu nudu skutečne četl. Nebo nejsem intelektuál? Taky žádná škoda.

4) Nic je to nestojí:

Bez komenáře.

5) Stěžují si na obecné znechucení a sami k němu přispívají.

Stále ještě pokládám za duležlté děkovat milému Pánu Bohu po probuzení, že komunisté jsou pryč. (Ale nejsou, namítne intelektuál. Co jich všude je a v jakých funkcích. Teď už můžeme volit snad jenom sociální demokracii.)
Časo
vý filtr dělá hodně. Za padesát let bude někdo z nových mladých intelektuálů snít o letech devadesátých. To bývaly časy. Všechno bylo možné, v TORSTU vycházely neuvěřltelné knihy, na ulici jste mohli potkat živého Putnu, Jirouse nebo Borkovce, lidé hodně četli a rohlík stál jenom korunu. V Praze se bydlelo v laciných podnájmech. Časopis sice založil, kdo chtěl. To ještě nevládlude konzum, spěch a honba za penězi.

6) Projekce vlastních nespokojeností do okolí.

To je argument ad hominem. Zříkám se ho tedy a nabízím ho jenom tomu, kdo o něm chce v tichosti uvažovat Vzpomínám si jenom na jistého žldovského intelektuála, který dostal kopačky od své milé a následkem toho byl večer schopen v divadelním představení předvést “ducha bojující lndonézie" se strhující přesvědčivostí.

Střílet musíme do samého středu. Jest1iže Jiří Černý brání v Llterárkách právo občana Šlapky nechat se přejmenovat (ouřad tomu nebyl nakloněn) je to konkrétní a dobrý čin.
Jest
liže Ludvík Vaculík dá podnět ke stíhání poválečných zločinů na Němcích, tak se to cení. Petice pro Opočenského nebo proti němu mají svůj smysl. Argument stojí proti argumentu. Zesměšnit před veřejností plánovanou architektonickou obludu v historickém centru Prahy a zamezit její stavbě může být počin v pravdě křesťanský. Pokud však z pozice renesančního intelektuála žijícího ve starobylé věži vyjádřím pohrdání televizí Nova nebo zkritizuji “neviditelnou ruku trhu” chlípně ošahávající naše peněženky, namáhám spoměrně zbytečně. Je to jako bojovat proti Pythagorově větě nebo Archimedově zákonu. Lze to, ale nedá se to vyhrát.

Slyším-li argument ředitele Novy p. Železného, že jeho televize prostě musí mít sledovanost sedmdesát procent, protože je živa z reklamy a musí se v malé zemi jako naše přizpůsobit (nevalnému) vkusu diváků než v cizině, není proti tomu bohužel co namítnout Mohou-li si v USA dovolit sledovanost některých pořadů jenom několikaprocentní, u nás nikoli. Otázka pak zní, zda je pro společnost v malé zemi dobré, aby měla za takovou cenu komerční televizi.
Kdo je schopen na to
jednoznačně odpovědět?

Nezní to dobře, ale jediným řešením všech problémů je mírný pokrok v mezích zákona, popřípadě změna zákona mírným pokrokem. Postrádá to heroismus revoluce, může to ale nakonec vést k tomu, že nebudeme ohlupováni, ozařováni, okrádáni, otravováni – ve všech významech toho slova, obelháváni a zbavováni lidskosti více, než je v tomto slzavém údolí nezbytně nutné.

P.S. Původně jsem chtěl – abych i já přispěl konkrétním činem – vyhlásit fatvu nad Ludvíkem Vaculíkem, protože prý měl něco proti Salmanu Rushdiemu. To se mi nelíbí a pokládám to za zhoubné pro mravní klima naší společnosti. Jenomže na pořádnou fatvu u nás neseženete peníze ani lidi. Nechť tedy Vaculík žije a píše i nadále. Může psát i obecnosti, protože v jeho případě se to dá i číst.

Souvislosti 1995/2 str. 224 – 227.