KONZERVATIVNÍ PAPEŽ REFORMY

Když zemřel po velmi dlouhém pontifikátu papež Lev XIII., měl veliké šan{e na zvolení jako jeho nástupce kardinál státní sekretář Rampolla. Nakonec jeho kandidatura ztroskotala na výhradách vlády ve Vídni k jeho osobě. Po několika dalších bezvýsledných kolech byl zvolen kardinál a patriarcha benátský Sarto. Nový papež pocházel z obyčejné vesnické rodiny a k výšinám církevních hodností dospěl postupně přes stupínky venkovského kaplana, faráře, spirituála semináře, biskupa a kardinála, kterým se stal ve svých osmapadesáti letech v roce 1893. (Svatořečen byl roku 1954. Tak se mu dostalo v církvi hodnosti nejvyšší.)

Jaká je charakteristika jeho osoby? Značně protikladná. Chybělo mu univerzitní vzdělání, ale podle svědectví současníků to byl člověk inteligentní. Povahy byl mírné a přívětivé, nicméně své náhledy prosazoval způsobem autoritářským. Jako člověk pastorace dosáhl na předchozích místech značných úspěchů, avšak vysoká politika nepatřila k jeho zálibám. V tom se zřetelně lišil od svého předchůdce.
Také liberálnější otevřenost Lva XIII. byla za jeho pontifikátu vystřídána spíše ústupem do spásné izolace a do defenzívy. Ve vztahu k vládám bylo možno číst rysy jiného jeho předchůdce, totiž Pia IX.

Podíváme-li se blíže na jeho postoj k politice, nedá se říci, že by ji podceňoval, pouze nadřadil to, co pokládal za správný katolický postoj, zájmům praktické politiky. Tak jednal i tehdy, když tím církvi hrozily bezprostřední škodlivé důsledky.
Například jeho postoj k odluce církve od státu ve Francii, kde část episkopátu a katolické veřejnosti zastávaly stanoviska opačná. Zhoršily se také vztaly k Anglii a Rusku.

V roce 1910 vyšla jeho encyklika k třísetletému výročí kanonizace svatého Karla Boromejského, která vyvolala nedorozumění s Německem svými formulacemi o Lutherovi a protestantismu. Pius X. byl odhodlán přerušit diplomatické vztahy s Rakouskem, když vláda nechtěla suspendovat innsbruckého profesora kanonického práva, který sympatizoval s modernismem. Nesporně chtěl, aby duchovní aspekt ovlivňoval politiku, ale nechtěl, aby se náboženství zapletlo do čistě světských konfliktů. Měl pochybnosti ohledně politicky činných kněží a nevěřil v užitečnost konfesních stran.

Některé z těchto zásad nám mohou - zvláště po našich zkušenostech z "boje duchovních za mír" - připadat docela pochopitelné. V protikladu k současnosti však nepochybně stojí odmítnutí demokratických idejí ve prospěch paternaIistických modelů řešení sociálních problémů. Vše se mělo dít pod přísným dohledem kléru a hierarchický model společnosti byl zjevně upřednostněn všem ostatním, zvláště demokratickému. Nemohl se také smířit s tím, že by sociální akce<katolíků byly na hierarchii nezávislé. Hned na počátku svého vontifikátu reorganizoval Opera dei congressi, projevil nevoli vůči Azione popolare kněze Murriho a záhy následovalo oficiální odsouzení.

Proč nazýváme Pia X. konzervativním papežem reformy? Je to název kapitoly o jeho osobě z Herderových církevních dějin, kde se poukazuje na tento paradox jeho působení (Handbuch der Kirchengeschichte Band VI/2, odkud také většinu materiálu čerpáme). Pius X. totiž zasáhl do života církve řadou reforem, na které se čekalo již po staletí. Známé jsou jeho dekrety o častém přijímání eucharistie a časném přijímání dětí. Zavedl opatření, která měla vést ke zlepšení vyučování katechismu a kázání. Usiloval o obnovu církevní hudby, reformoval breviář a misál. Byly přeorganizovány semináře, a především římská kurie. Ve svém úsilí se papež nenechal zastavit úřednickou přesilou ostřílených kuriálních zasloužilců. V kurii přibylo řeholnÍků. Biskupy vybíral z odpůrců liberalismu. Byli to lidé pilní a vesměs jemu a jeho kursu zcela oddaní. Má se za to, že jejich rozhled ne vždy příliš přesahoval italské poměry. Okolí mělo na papeže nesporně svůj vliv, ale nebyl jím řízen a,nestal se jenom dobrotivou loutkou. Hlavní rysy jěho pontifikátu nesou jeho autorství.

Zvláštní kapitolou je boj proti modernismu. Tímto názvem se označuje nesourodý a pestrý proud snahy o obnovu církve a její přizpůsobení stavu současného světa. Dnes najdeme mezi tehdejšími myšlenkami širokou škálu náhledů: od těch, které jsou zcela legitimní a byly akceptovány církví později, až po heretické a vůbec nekřesťanské. Cílem hnutí byla obnova nejen institucí, ale také pastorace, exegese, teologie a filosofie. V jiných církvích nachází modernismus svůj protějšek v "liberálním protestantismu".

Přesto, že mnohé aspekty modernismu vzbudily pozornost právem, lze dnes hodnotit prostředky zvolené k jeho potlačení jen s rozpaky. Je to smutná historie zjednodušování, denunciací bez možnosti obhajoby, neustálého skládání antimodernistických přísah při každé možné i nemožné příležitosti a odsouzení řady církvi oddaných lidí (Lagrange). Roztržka mezi církví a kulturou, která byla již tak dost hluboká, se ještě zvětšila a katolicismus se z ní úplně nevzpamatoval dodnes. Někteří z postižených byli časem rehabilitováni a jejich názory nalezly uplatnění v závěrech II.vatikánského koncilu. Je půvabné zjistit, že i papež Jan XXIII. byl ve svých mladších letech podezírán z kontaktů s "nespolehlivými" lidmi.

Jak lze hodnotit postavu papeže Pia X. ? Záleží zřejmě na tom, zda ho uvidíme jako člověka, politika, teologa, reformátora kurie nebo v některé jiné roli.
Podle tzv. Malachiášova proroctví patří tomuto papeži jméno Hořící oheň.
Je již vlastností ohně, že může hřát i sežehnout. Nebo obojí najednou.

 

 

Souvislosti 1993/3 str.112, 113.