PŘÍPAD DREWERMANN

"Nebojím se lidí, kteří mě skutečně čtou. Bojím se těch, kteří o mně píší (nebo hovoří'), aniž mě četli, a místo toho se o to více snaží předem prohlásit, že by bylo vesměs nejlepší mé knihy vůbec nečíst."

Eugen Drewermann

V Čechách máme svou vlastní tradici nespokojenců a buřičů, hledačů pravé podoby víry a bojovníků za pravdu. Právě proto by nás nemuselo udivit, že se občas poklidné vody pravověří rozvíří i jinde. Přesto u nás dodnes zůstává nové křesťanské myšlení velkou neznámou. Díla teologů, kteří se stali mezitím klasiky, u nás dodnes nevyšla, a kdyby se tak stalo, jistě by vyvolala rozruch jako neslýchané "novoty". Tím spíše není divu, že o autorech doby poslední nevíme doma vůbec nic a slovo nic není žádnou velkou nadsázkou. Platí to nejen o celé řadě zástupců tzv. politické teologie nebo teologie osvobození, ale totéž se týká pokusů o setkání různých vědeckých disciplín s teologií. V tomto posledním případě mám na mysli především německého teologa Eugena Drewermanna. Sporadické zmínky o jeho existenci se v našem katolickém tisku objevovaly především v souvislosti s tím nebo oním církevním trestem, který byl na něj momentálně uvalen. Co se jeho nauky týče, nebyla nám fakticky dosud nikým představena. Protože na zásadnější publikace si ještě počkáme, pokusme se aspoň nedokonale a tím nejstručnějším způsobem tuto mezeru zaplnit.

Příběh kandidáta teologie

Drewermann cituje příběh studenta teologie Ludwiga Fromma, který pochází od Sorena Kierkegaarda. Tento student se pokouší v celém svém životě uskutečnit větu "hledejte nejdříve Boží království..." Jak by se ale do něčeho takového mohl náš student pustit, aniž by vyhledal pomoc u těch mužů, kteří se celý život snaží lépe a lépe poznat Boží slovo? Nejdříve si musí tedy najít studijní místo a potom nejdříve ze všeho získat potřebné jazykové znalosti, aby mohl zjistit, jak to vlastně Ježíš se slovem o Božím království myslel, a zvládnout řečtinu, hebrejštinu, ara- mejštinu a koptštinu. Aby bylo jasné, v jaké situaci a jakým lidem Ježíš o Božím království hovořil, musí nejdříve pečlivě studovat původ pojmu ve starých orientálních představách a jeho účinek v nomádském ideálu v dnešním islámu, a stejně tak v kontextu babylónského zajetí, Ježíšovy doby a společenství Izraele. Kromě toho musí z toho všeho skládat zkoušky. Když je kolegium profesorů jeho fakulty spokojeno s jeho znalostmi, biskupský ordinář mu svěří úkol působit požehnaně jako svědek Božího království. Nejdříve však musí najít vhodnou faru. Mezitím se oženil, takže aby si mohl vybudovat domácnost, musí najít nejdříve takovou obec, která ji bude moci zaplatit. Nakonec se to díky Boží milosti podaří. Vždyť je psáno, že vše ostatní bude přidáno. Tak se přiblížil den, kdy nový farář za zvuku stříbrných varhan má vystoupit na kazatelnu a ve slavnostním ornátu pronést kázání. Zvolil si slova, která pokládal ve svém životě za nejdůležitější: "Hledejte nejdříve Boží království." V příštím čísle časopisu Křesťanský posel bylo s uznáním konstatováno, jak působivě farář Fromm vyložil Písmo a jak na srdce zapůsobilo to, jak zdůraznil ono hledejte nejdříve Boží království.

(in: An ihren Friichten sollt ihr sie erkennen)

 

 

"Jde o základ křesťanské víry"

Eugen Drewermann (nar. 1940), katolický kněz, teolog a psycholog, studoval filozofů v Miinsteru, teologii v Paderbornu a psychoanalýzu v Gottingen. Byl docentem katolické dogmatiky a dějin náboženství na filosoficko-teologické fakultě v Paderbornu. Kromě toho byl činný také jako psychoterapeut. V říjnu 1991 mu bylo odebráno dovolení přednášet katolickou teologií a byl suspendován z výkonu kněžských funkcí.

Celý případ je z mnoha důvodů velmi neprůhledný. Jedním z nich je nesporně ta skutečnost, že zatímco se kritikové ještě zabývali jeho poslední knihou, Drewermann již připravoval do tisku další. Jeho spisy mají tisíce stran a stále jich přibývá. Jeho témata se během doby mění a rozvíjejí. Co se původně zdálo být jenom jednou z mnoha otázek, stalo se zatím pokusem o novou Interpretaci základních pravd křesťanské víry. První problémy ve vztahu k Římu se objevují počátkem osmdesátých let ohledně jeho chápání manželství a jeho názoru na problematiku rozvodu. Dalšími tématy jsou vztah úzkosti a viny, problematika pokroku a míru, kdy dává značnou vinu nejen sekularizovanému dědictví křesťanství, nýbrž i křesťanství samotnému. V první polovině osmdesátých let se objevují tři svazky pod titulem "Psychoanalýza a morální teologie", kde se vyslovuje proti morálnímu přetěžování člověka a redukci víry na morálku. Poslední fáze začíná na setkání katolických dogmatiků a teologů fundamentálky v Lucernu roku 1982, kde Drewermann pronesl referát o příspěvku hlubinné psychologie a dějin náboženství k představě Trojice. Herder-Korrespondenz cituje (6/ 1992, s.273) závěr jeho řeči: "Jsme jako křesťané příliš starozákonní a příliš málo egyptští, bychom byli skutečně křesťanští, a jen hlubší forma snu a poezie nás může opět naučit, co Bůh zapsal do srdce jednoho každého člověka, aby se v tom zjevil."

Tím bezprostředně začíná období největších sporů. Prozatímní tečkou je dopis paderbornského arcibiskupa a kancléře teologické fakulty tamtéž Eugenu Drwermannovi. Sděluje mu 7.10.1991, že mu odebírá dovolení přednášet katolickou dogmatiku z důvodu polemických a agresívních vyjádření proti církvi, papeži, biskupům. Téhož dne mluvčí biskupské konference biskup Karl Lehmann prohlašuje, že v případě doktora Drewermanna jde o základní struktury, které mají
pro
stavbu teologie velký význam a o samotný fundament biblicko-křesťanské víry. Podle něj není v díle dr. Drewermanna dostatečně vyjádřena radikální novost křesťanské víry, nýbrž je postavena na jeden stupeň s archetypicky interpretovaným světem lidských dějin a dějin náboženství. Při koncentraci na subjekt a jeho vnitřní, prožívání bylo opomenuto, že křesťanská víra závisí nejdříve na události Zjevení, která se děje mimo nás. Podle Lehmanna Drewennann zkreslil a zkarikoval realitu Zjevení, to, že Bůh vstoupil v těle do našich dějin.

Spor však není veden jenom na rovině církevně úředních rozhodnutí. Ozývají se také četní teologové, kteří s mnoha Drewermannovými názory nesouhlasí. Jako rakce na jeho knihu “Tiefenpsychologie und Exegese" (1987) vychází polemický spis známých exegetů Rudolfa Pesche a Gerharda Lohfinka "Tiefenpsychologie und keine Exegese" (1987). Na jejich námitky Drewermann opět odpovídá další knihou "An ihren Friichten sollt ihr sie erkennen" (1988). Pravou bouři vyvolá kniha "Kleriker-Psychogramm eines Ideals" (1991 ). Odvraťme však pozornost od jednotlivých událostí, které stejně ncmůžeme v úplnosti ani zaznamenat, natož komentovat, a zabývejme se Drewermannovými názory, nakolik je můžeme sledovat.

 

 

Psychoanalýza ahistoricko-kritická metoda: dvě děti 19. stol.

 

Historicko-kritickou metodu výkladu biblických textů považuje Drewennann za dítě osvícenství. Sám fenomén osvícenství musí být ze strany náboženství sledován dialekticky. Každé myšlení v ano-ne, pro-proti zde musí selhat. Stejně tak hodnotí i zmíněnou exegetickou metodu. Rozpoznání různých literárních druhů a časových vrstev v Písmu je nesporným přínosem pro pochopení toho, co chtěl 1 kdysi sdělit autor svým tehdejším posluchačům. Byla také odhalena závislost Bible, na jiných náboženstvích a kulturách. To všechno přináší ovšem pochopitelně také zpochybnění historicity mnoha míst v textu. Pokud se bude metoda pěstovat vskutku důsledně, může vést ke zničení křesťanské víry. Proto také byl postoj církve k historicko-kritické metodě velmi dlouho záporný. V antimodernistické přísaze duchovní slibovali, že ji nebudou používat při výkladu textu. Stav odmítání trval až do padesátých let. Protože její základ je vědecký, je samozřejmě nevhodná pro každý systém, kde je snaha o udržení dogmatismu. Drewennann historicko-kritickou metod u předpokládá, ale pokouší se ji překonat ve směru nové syntézy.

Podle něj nemusí teologie obviňovat mytologii. Jde jen o pochopení toho, že pojem mýtus je potvrzením, a ne popřením dějin. Chce chápat symbolismus biblické řeči v ní samé tím, že pomocí hlubinné psychologie chce ukázat, které obrazové představy se objektivně již předem vyskytují v psyché člověka a které zkušenosti je třeba vyložit odpovídajícími obrazy. Jinak by křesťanství zůstalo jen učením o jistých historických zkušenostech druhých lidí, jako něco, co nás chce poučit zvenku. Napětí mezi fideismem a racionalismem nutně následuje rozštěpení mezi cítěním a myšlením, vědomým a nevědomým, subjektem a objektem, což plně odpovídá novověkému ideálu vědy. Drewermann odmítá nařčení z gnose. Chce chápat biblické texty zevnitř, ne zvenku jako cizí zjevení cizího Boha ve falešné syntéze fideistického racionalismu (v dogmatice) a racionalistického fideismu (exegeze). Historicko-kritická metoda exegeze má zásluhu o svobodu bádání proti dogmatismu, ale nikdo, kdo chce vědět, jak žít, nemůže svou existenci založit na hypotézách a očekávat poslední vydání biblického komentáře.

Dnešní exegeti pěstují teologii takovým způsobem, jako by nebylo radikálního zpochybnění všech teologických výpovědí osvícenskou kritikou. Hovoří o zjevení Boha, vyvolení Božího lidu, vykoupení z hříchu skrze Kristův kříž, jako by ani jeden z těchto pojmů nepotřeboval být přeložen. Hovoří řečí Kanaanu a brání tomu, co evangelia chtějí - zvěstování Božího království pohanům. Žijeme v době, kdy se samo slovo Bůh stalo fantómem z raného dětství.

Křesťanství není naukou. Když Ježíš rozesílal své apoštoly křtít ve jménu Boha, jistě tím nemyslel to, co se mezitím z tohoto pokynu stalo v dějinách církve. Nejpozději ve 4. století se z Ježíšova poselství stává učení. A však na rozdíl od jiných náboženství a hnutí, kde není důležitý Buddha, Mohamed nebo Marx, ale i jejich nauka, je v křesťanství vždy rozhodující osoba Kristova.

Drewermann chce, aby hlásání Krista bylo opět znovu spojeno se zkušenostmi, které – jako u posedlého z Gerasy - vedou od šílenství a smrti ke zdraví a životu. Kdo je nechce zprostředkovat, může říkat Pane, Pane po libosti, ale nakonec je schopen lidi pouze ovládat, a ne uzdravovat. Knihovny jsou plné svazků literatury, která nezná slovo já, jejíž texty jsou bez popisu jediného pocitu, obrazu, snu, fantazie a emoce, jsou to prostě mrtvé litery. Ježíš nebyl učitelem Písma, nebyl rabbi, byl to prorok. Proto je nutné, aby dnes psychoanalýza pomohla překonat odcizenou jednostrannost historicko-kritické metody .

Nesmí se zapomenout na to, že také psychoanalýza je dítětem 19. století, stejně jako tomu je u zmíněné exegetické metody a rozšíření jejího užití na výklad Bible. Také zde byla orientace na ideál objektivity přírodních věd. Není možné pochopit cizí ty, aniž přitom vnáším do hry vlastní já. Protože se psychoanalýza musela naučit překonat při zacházení s lidmi rozštěpení vlastního východiska, je dnes nejlépe připravena měnit dosud převládající způsob výkladu Bible z pouhé analýzy textu v nástroj osobního setkání.

Pokud v církvi přetrvá metodický intelektualismus potud nepřestane kacéřování, prohlašování
lidí za mylně nebo vůbec ne věřící jen proto, že určitá tajemství nicejsko-konstantinopofského vyznání domněle správně nechápou, protože právě vyšlou knihu skutečně ,pravověrho' kolegy neberou dostatečně v potaz, nebo protože formu právě panujícího naukového mínění neoceňují s dostatečnou podlézavostí. Oproti tomu jako praví 'svědci' víry platí ti, kteří jsou, schopní pozústalým sebevraha odpírat církevní pohřeb jejich otce, manžela nebo bratr
a, nebo manžele, kteří se nalezli jako rozvedení před dvaceti Iety vy!učovat od sváátostí církve."

(An ihren Früchten..., s. 37)

 

Další témata

 

Vzácně vyrovnaným způsobem rozebírá spor o Drewermanna teolog Josef Sudbrack.

(Ne nadarmo se zabývá spiritualitou.) Všímá si toho, že v celém sporu se často zapomíná v zápalu boje na věc samu a na možnosti řešení sporných otázek.

Sudbtack začíná základy Drewermannovy teologie, totiž pojmy symbol a strach. Je známo, že o Bohu a jeho působení na člověka můžeme hovořit jen v nevlastních pojemech, jak říkala klasická teologie - analogicky. V tradici možno zvláště připomenout Mikuláše Kusánského. Bůh a jeho působení zásadně překračují možnosti empirického poznání a logiky. Něco takového tedy můžeme ve zkušenosti vyjádřit jen v obrazech. Vzniká tak teologie symbolu-obrazu. Zabývá se jí z nových autorů také Hugo Rahner, který zkoumal patristickou spiritualitu. Germanista Friedrich Ohly to nazývá "řečí nepojmovosti" a ukazuje, že křesťanská teologie až do rané scholastiky, tedy do přijetí Aristotela, stále hovořila řečí metafor. Tuto řeč obrazů, nepojmovosti, metafor pro Boha a spásu, člověk zpracovává ve snech, 'zpomínkách a v touze překračující prostor a čas.

Drewermann se pokouší tuto řeč rozluštithlubinně-psychologicky (individuálně) .mytologicky (historicky). Hugo Rahner píše: "Významová Slla symbolu je ale člověku dána předem, není jím svévolně konstruována, je tedy ve svých pra-formách přítomna v každém náboženství a patří k archetypúm veškerého lidského hledání Boha."

(Cit. in: Sudbrack -Ein Brückenschlag zum Anliegen Drewermanns, Geist und Leben 1/92, s. 48)

Co anima naturaliter christiana jen tuší, stává se historickou realitou v Ježíši Kristu. Drewermann to objasňuje citátem z Kierkegaarda ohledně panenského, poočetí u Marie: "Věta, že nemúže být pravdivé narození Krista z panny, protože se něco podobného vypráví o Herkulovi atd. a v indické nauce o bozích, což také není pravdivé, je přece udivující, neboť v jistém ohledu se zdá být pravděpodobnější opačný závěr: Právě proto, že se to vypráví o mnoha jiných velkých mužích, kde se to nestalo, právě proto to musí být pravda o Kristu. Neboť to, že to bylo tak často řečeno, naznačuje právě potřebu člověka."

(Mystische Spuren, s. 253)

Teprve když člověk uvěří v Boha, vystupuje z vražedného koloběhu vznikání umírání, říká Drewermann. "Na rozdíl od mýtických náboženství křesťanství velmi silně, podstatně a správně zdúrazňuje, že níkoli obrazy samy o sobě a pro sebe mají osvobozující kvalitu, nýbrž teprve prostor důvěry, který je vázán na slovo a osobu, které jsou dějinné. A v této jednotč důvěry, která je vázána na jednu určitou osobu, Ježíše z Nazareta, je pak ale dost silná, aby osvobodila celé obrazové bohatství duše [...]. Náboženství spočívá právě v tom, že něco jedinečně dějinného má zároveŘ nadčasovou platnost."

(Wort des Heils 1Il. 52, II. 157)

Všechna náboženská řeč je řečí symbolickou. Symbol spočívá centrálně ve zprostředkování mezi subjektem a objektem. Nemůžeme hovořit o symbolu, náboženské (utečnosti a Bohu, aniž se tak děje dialogicky. Zde je také rozdíl oproti buddhismu a ostatním náboženstvím. Spolu s Guardinim vidí Drewermann v Buddhovi velkou náboženskou postavu vedle Ježíše. Pak je ale rozdíl velký. "Buddha hlásal náboženství osvobození v tom smyslu, že člověku může být až do hloubi sebe sama jasné, co je jeho vlastní podstatou a s čím nemá být ve světě identický, aby nalezl svou pravdu. Problém Ježíše z Nazareta je docela jiný, totiž že my Iidé sami o sobě hyneme strachem, ze kterého je možné se osvobodit jedině bezvýhradnou důvěrou vůči Bohu, kterého on nazývá svým otcem."

(Wort des Heils II. 137)

Drewermann se dost často hlásí k chalcedonskému vyznání o Ježíši Kristu, které by chtěl ovšem vyjádřit novým způsobem. Ježíš je jedinečným a absolutním místem v dějinách, ve kterém se koncentrují všechny dobré "obrazy", vše lidské ze všech náboženství tak, že se to vztahuje k Bohu. Tomu se podobá i pojetí Y . Congara, který mluví o Ecclesia inde ab Abel jako přípravě Ježíšova poselství.

Pomocí "obrazů" a zkušeností pra-strachu a pra-důvěry chce Drewermann nově vyjádřit staré teologumenon hříchu a "dědičného hříchu", Paul Ricouer ukazuje, že komplex hřích-vina, pokud se týče spásy člověka před Bohem, nemůže být popsán v pojmové jednoznačnosti, nýbrž jen v obrazném přiblížení.

Josef Sudbrack se zabývá i kontroverzními názory paderbornského teologa. Jedním z nich je Drewermannův výklad ohledně přísahy a slibu věrnosti. Ježíšův zákaz se zdá odporovat mnohé církevní praxi. Ovšem podle Ježíše (Mt 5,33) platí ano-ano stejně nezrušitelně jako přísaha. Drewermannovi jde především o otázku možnosti zrušení "platně" uzavřeného manželství. Podle něj není žádná absolutní jistota, zda ti dva lidé, kteří si řekli ano, si také skutečně udělili svátost manželství. K tomu patří osobně vykonaná přísaha bez nějaké podmíněnosti. V konkrétních případech se naráží na těžkosti. Jak se dá určit narušenost původního ano? Stačí Již to, že si později nerozumí? Nebo záleží na soudním výroku z říma? To vše se dotýká Drewermannova chápání morálky. Je možno popsat proces spásy mezi Bohem a člověkem s logickou
jednoznačností právních kategorií, nebo by měl (v církvi a teologii, ne ve společnosti a státě) hrát větší roli princip analogie ( obraz, symbol, zkušenost)? Pro morálku to znamená, že osobně zakoušená bezvýchodnost (E. D. hovoří o tragice) a upadání do Božího milosrdenství nejsou pastorálními kategoriemi, ale musí být integrovány do pra-náhledu morálního úsudku.
O celé věci se dnes hodně uvažuje a jsou navrhována i jiná řešení (B. Har
ing: Auswegslos? Freiburg 1989).

Žhavým tématem vzbuzujícím největší hnutí emocí je otázka potratů. Drewermann nepochybuje o tom, že potrat je usmrcením a těžkým bezprávím na osobním životě. Míní ale, že abstraktní morální úsudek nesmí odhlížet od situace člověka zapleteného do situace nouze, a teprve potom nechat zvítězit pastorační slitování. Chce eventuální tragickou bezvýchodnost zahrnout již do tohoto úsudku. Tento náhled se v mnohém blíží luterské morálce, ale Sudbrack soudí, že stojí za úvahu.

Značné vzdutí vln vyvolala kniha Kleriker (dtv Verlag 1991). Není divu, neboť se dotýká samých struktur katolické církve, což je téma citlivé z mnoha důvodů. Základní otázkou je to, zda Ježiš založil kněžství tak, že svým učedníkům udělil zvláštní moc. To úzce souvisí s otázkou po založení církve Ježíšem. Nedá se samozřejmě prokázat, že Ježíš udělil apoštolům kněžské svěcení. Zdá se však jisté, že po ztroskotání jeho výzvy Izraeli zřídil Ježíš obec spásy, pokračování společenstvl učedníků a hlásal jeho eschatologické naplnění v Božím království. Podle teologie obrazu nazval koncilní teolog Semmerloth tuto počáteční, od Ježíše inspirovanou podobucírkevího společenství pra-svatostí. V ní je - jako v horčičnem zrnu - obsažen další vývoj. Sudbrack: “Když se díváme na toto symbolicko-teologické patristické pojetí církve, divíme se, jak málo vstupuje do argumentace Drewermanna a jeho protivníků."

Jedna z dalších námitek proti Drewermannově teologii říká, že rozpouští historické události a zvláště Ježíšovy zázraky v psychických obrazech. Podle Sudbracka tato skepse vůči historicitě novozákonních zpráv skutečně odzrcadluje překonaný stav exegetického bádání.

U Ježišových zázraků je nutná diferenciace. Také Hans Urs von Balthasar píše o tzv. "Schauwunder", jako jsou třeba utišení bouře, rozmnožení chleba, proměnění vody ve víno, vzkříšení mrtvých, kde má symbolika převahu nad mirakulózním. Zdá se, že třeba v případě mimořádných jevů v okamžiku Ježíšovy smrti se jedná spíše o prorocké obrazy než o přímé svědectví události. Biblické zázraky přesahují svým významem jako příslib spásy empirickou prozkoumatelnost a logickou dedukci do oblasti analogie, tedy zkušenosti, symbolu a obrazu. Podle Drewermanna procitá jistota spásy jen v osobním setkaní s Ježíšem. Tím se ale dostávárne ke klíčovému bodu veškeré kristologie, totiž ke vzkříšení z mrtvých.

"Nejde o to, popírat vzkříšení, jde o to, popsat zkušenosti, kterými k této zkušenosti (že Ježíš žije) docházíme. [...] Jsme ve světě beze zbytku ztraceni, nadpočetní. Je to jedinečná energie lásky, která spočívá v tom, že jednotlivý Iidský život je nekonečně důležitý. Láska je tím svědectvím, že si múžeme navzájem podat ruce nad propastí smrti. Zde máme Bohu, kterébo nazýváme láskou, ještě více důvěfovat: Nenechá nás v říši mrtvých."

(Worte des Heils III. 117)

 

Dokumentace o rozhovorech Drewermanna s paderbornským arcibiskupem, která vyšla pozdějí ve dvou svazcích, zachycuje také výrok ohledně panenského porodu u Panny Maríe. "Nevěřím, že ohledně Jana, Marka, Matouše a Lukáše by katolickou církví musela být ještě dnes tvrzena historičnost určitých schémat představ v pozitivním smyslu jako obsah víry." Před arcibiskupem se odvolává na téměř celou současnou exegesi. K tomu cituje Sudbrack dobrozdání Karla Rahnera, které v roce 1976 vypracoval pro německou biskupskou konferenci k ještě radikálnějším tezím R. Pesche: "V naší otázce Mariina panenství jsme asi všicbní přesvědčeni ve víře o tom, že Marie byla beze zbytku s celou svou tělesně-duševní existencí vtažena do poslání spásy Ježíše Krista. Nemáme tedy společně základní porozurnění pro to, co její panenství pro nás všecbny znamená, i když nevěříme se stejnou jistotou a jasností všecbno, co tato integrace 'biologicky' přesně znamená, zvláště když jsme přesvědčeni o tom, že tato integrace beze zbytku v sobě musí zahrnovat také Mariin podíl na všednosti a poníženosti Ježíšova Iidského byti?"

(Schriften zur Theologie, Bd XI, 273)

Josef Sudbrack uzavírá tim, že celá diskuse ohledně Eugena Drewermanna nejen ještě neskončila, ale že ještě ani pořádně nezačala. Pouze by si přál, aby jí byli vzrušeni nejdříve teologové, a ne hned nositelé úřadu.

Kam s ním?

Do jaké přihrádky tedy Eugen Drewermann vlastně patří? Je to nepochopený a pronásledovaný teolog, který bude jednou rehabilitován (jako třeba Henri de Lubac) nebo aspoň brán na vědomí (jako Teilhard de Chardin)? Nebo je to vynálezce jedné z mnoha módních slepých uliček, do kterých se ani nevyplatí raději zacházet? Psychoanalytik z Düsseldorfu Dieter Funke v mnohém s Drewermannem souhlasí, třeba s jeho tezí, že hlavním úkolem církevního zvěstování musí být opětné získání kontaktu s odštěpenými nevědomými částmi lidské osobnosti. "Věřím, že Drewennann zde načrtl svět, který podle mého hodnocení v hlavních rysech odpovídá." (fheologie der Gegenwart 3/ 90, s. 293) Nicméně se mu zdá, že Drewennann sám nevyřešil dostatečně problém praxe a nahradil pouze jednu starou teorii novou. Slabinu vidí v tom, že problém je zúžen jenom na individuálně psychologický pohled. Není tu řešen poměr zprostředkování mezi individuem a společností: ,,[...] Při tomto výcbodisku soustředěném na individuum se nepřiblíží k tomu, že právě zacbázení s obrazy, především s duševními obrazy, jak se projevují ve snu, musí být vázáno na komunikativní kontext.

[...] Podle mébo bodnocení je nutno - jak již bylo nazačeno - obrátit pozomost právě na třetí oblast skutečnosti mezi vnitřním a vnějším: totiž na oblast symbolického a rituálního. Právě v tomto meziprostoru je zakotveno křesťanské pojetí spásy.

[...] Gnostické nebezpečí číhá tam, kde je zrušen pól vnějšího, nebezpečí náboženskébo ma- terialismu podléhá ten, kdo nechává stranou pozornosti vnitřní pól, a tím materializuje víru - jako třeba ve fundamentalistických hnutích. Scbopnost symbolickébo života se však mnoha lidem ztratila. Nenaučí se jí ale opět ani tím, když lidé pocbopí o něco více z teorie bloubkové psycbologie, nýbrž tím, že v prostoru pravé sebezkušenosti a sebesetkání se naučí nově chápat symbolickou řeč víry. Křesťanské společenství víry jako kristocentrické a historické společenství symbolu by mělo pro tento proces zrání poskytnout prostor."

(Psychoteraple und Glaube, interview s dr. Dietrem Funkem, in: Theologie der
Gegenwart 3/ 90, 291-296)

Norbert Mette v úvodníku Concilia (6/91, s. 443-445) načrtává okruh otázek spojených s Drewermannem a uzavírá úvahou o ještě jednom aspektu celého případu. Hlubinná psychologie se také zabývá vznikem a funkcí moci a vlády, jak se s nirni setkává v sociálních souvislostech a jejich překonáním pomocí uvědomění a posílení Já vůči umlčení a vnějšímu vedení. Právě to musí být pokládáno v církvi, která má s uznáním svobody křesťana potíže dodnes, za nebezpečné. Nejde spíše než ootázku základů víry o otázku moci?
Nadho
zený problém tu řešit nebudeme. Celá věc je a bude ještě dlouho otevřena.

Prameny:

Eugen Drewermann - An ihren früchten sollt ihr sie erkennen,
Walter -1988

Kleriker Psychograrnm eines Ideals
dtv Verlag 1991

Concilium 6/91, s. 443 - Norbert Mette: Psychologie statt Theologie?

Geist und Leben 1/92, s. 46-Josef Sudbrack: Ein Brückenschlagzum An1iegen Drewermanns Herder-Korrespondenz 6/ 1992, s. 272-278 -Klaus Nientiedt:
Entschieden, aber nicht wirklich bewaltigt

 

Souvislosti:1993/2. s. 26 – 33.